Udělat festival, který má za úkol dokázat pražskému klubovému publiku, že ženy a dívky nepatří pouze k plotně, ale umí vzít do ruky i hudební nástroj a pěkně na něj zahrát, je skutek jistě záslužný. Už kdysi jeden můj kolega novinář psal, že dívčí kapely je třeba si hýčkat a rozmazlovat. Muzikantky v rockové hudbě bávají vždy příjemným osvěžením a poslední dobou je nevidíme jen za mikrofonem, ale přibývá baskytaristek, bubenic…no v Rock Cafe se sešly, zásluhou pořadatelek Jany Henychové (Four Roses) a Martiny Košťálové (ex Ksichties, Superfly, Matahri), pěkně pohromadě.
Protože celodívčích a smíšených kapel u nás už existuje (či existovala) pěkná řádka, musela akce začít poněkud dříve, než je na naše poměry normální. Z toho důvodu jsem bohužel prošvihl první dvě partičky, z nichž na druhou Tao jsem se poměrně těšil. Tahle hardrocková skupina fungovala na pražské scéně poměrně dlouho a vždy se točila kolem kytaristky Michaely Pajkrtové, která několikrát obměnila sestavu, než ohlásila rozchod. Koncert Babyfestu měl mít podobu jednorázového comebacku, ale podle slov spíše roztrpčené hlavní aktérky Michaely se příliš nepovedl. Což je mi líto, Míšo, nicméně nemůžu soudit. Další kapela, kterou jsem zmeškal, byli Toy kytaristky a zpěvačky dřívější skupiny Ó-ja Lenky Vaňousové, která se tentokrát obklopila chlapy, neboli muzikanty z hard´n´havy seskupení Alive. „Takovej hevík“ byla nejčastější charakteristika, kterou jsem slyšel v sále.
Třetí v pořadí Stillknox bývají často označovány za punkovou kapelu, nicméně až na první píseň v repertoáru tomu tak není. Osobně v jejich projevu nejvíc slyším Hole, od kterých také zazněla jedna coververze, díky temějšímu zpěvu vokalistky Zuzany má muzika místy i gotický nádech. Dívky mají charisma, osobitost a energii, ten večer umocněnou bubenicí Míšou z Gaia Messiah, v jejíž razantní hře (bez urážky, prosím) skutečně není příliš feminního.
Sun Beach patřili kdysi ke klubovým takřka kultům. V současné době už dávno neexistují, ale stejně jako v případě Tao se sešli (tři dívky plus bubeník)speciálně kvůli této akci, aby společně oživili staré kousky dřívějšího repertoáru. Táňa Poláčková, česká „Džoplinka“, zpívá pořád moc pěkně, jejich poměrně tvrdá muzika mi místy přišla docela překombinovaná.
To platilo i o následující kapele Zaba, jejíž jméno není tak úplně neznámé. Donedávna v ní působil zakládající člen a uznávaný bubeník Lukáš Doksanský, který set kapely, kterou nyní táhne jeho družka Jarka, sledoval z publika. Zaba přehrála v nové sestavě nový repertoár, který se od toho starého příliš neliší. Možná je o něco příjemnější. Stále se nese na vlnách tak trochu depresivně pojatého tvrdého rocku s prvky funky.
Před vystoupením pořadatelských Four Roses se na pódiu křtily maxisingly Four Rouses, Stillknox a Matahari. Kmotrem byl „tlustý“ Tonda rauer (který trochu zápolil s lahví šampaňského, protože, jak sám prohlásil, nemá s alkoholem velké zkušenosti…) a „hubený“ Honza Křížek z Walk-Choc-Ice, který ceremoniál taktak stihl. Four Roses tvoří frontmanka Jana Henychová, na podiu dost výrazně působící baskytaristka Alice Rottová a bubeník Radek Švarc z Matahari, který nedávno nahradil Františka Vadlejcha. Four Roses se hojně objevují na motorkářských festivalech a je to tak zřejmě správně, jejich řízný rock´n´roll je pro takové prostředí přímo ideální.
Celý večer zakončili Matahari, kteří představili publiku a světu novou členku v sestavě. Zpěvačku Žanetu, baskytaristku Kůžu a bubeníka Radka nyní doplňuje sličná kytaristka Lýdie, na které sice byla znát tréma z prvního vystoupení, navíc elektrickou kytaru v rukou svírá teprve krátce, ale všechny kytarové party byly bezchybně zvládnuté. Což by mohla potvrdit i bývalá kytaristka skupiny Eva, která se spokojeným úsměvem sledovala své dřívější spoluhráče z první řady. Matahari byli ten večer jednoznačně nejenergičtější kapelou a jejich skočný crossover byl ideálním zakončením „babského“ večera. Jen houšť!
Jan Martínek