Pražská skupina Zaba usiluje o náklonnost českého rockového publika už nějaký pátek, zdá se však, že právě poslední dobou se věci hýbou kupředu. Nejenže si kapely všimli porotci důležitých vyhledávacích soutěží a finále Rock Made In Gambrinus jí uteklo o fous, ale také se vlastními silami dopracovala k albové prvotině Černý svědomí. Hlavně o ní jsem si povídal se zakládajícím členem, bubeníkem Lukášem Doksanským (jinak Kashmir 9:41), a kytaristou Jiřím Štarhou.
První sestavu Zaby tvořili kromě Lukáše jeho životní družka Jára Vinklerová (baskytara, zpěv), vokalista Petr Homola a kytarista Leon Skucius. Postupem času se však jejich cesty rozdělily. Zbylé trio začalo tvořit kompletně nový repertoár a samozřejmě hledat adekvátní náhradu. "Petr začal hrát na kytaru a skládali jsme ve třech," říká Lukáš Doksanský. "Měli jsme asi pět věcí, když přišel Jirka. Dotáhl nějaký nápady, a dali jsme to dohromady." Příchod novice do kapely byl svým způsobem kuriózní. "Nejdřív jsme oslovili Dušana Lébla z Plexis, protože hlavní kritérium na spoluhráče bylo, aby byl v pohodě. Je strašně těžký najít muzikanta, kterej dobře hraje a ještě k tomu se s ním dá vyjít jako s člověkem. Ve finále jsme měli na mušce dva kytaristy, Dušana a Marka Svobodu, ale ani s jedním z nich to nevyšlo. Dušan nám nakonec doporučil ještě další dva, a tím druhým byl Jirka." "Vařil jsem si zrovna na internátní ubytovně polívku, když vtom se objevil Dušan Lébl a povídá, jedeš se mnou na zkoušku s jednou kapelou," vypráví Štarha. "Tak jsem nechal polívku polívkou a jel jsem." Polévkový příběh měl samozřejmě dobrý konec, Zaba se rozrostla o čtvrtého člena.
Po nějakém čase sehrávání se a koncertování přišla samozřejmě chuť na natočení vlastního nosiče. Je potřeba zmínit, že čtveřice se rozhodla vážit dlouhou cestu do nahrávacího studia v Lučenci na Slovensku. "Dostali jsme se k tomu přes bubeníka z Flattus, kterej takhle jednou pročítal Muzikus a objevil v něm studio, který používá starý, analogový mašiny. Tak jsem zajásal, protože to je přesně ono. Dnešní moderní technologie digitálního studia jsou sice dál, ale já osobně upřednostňuju ten starší způsob práce. Digitální záznam má ale výhodu v tom, že můžeš všude stříhat, všechno dodatečně líp upravovat, muzika se v podstatě nedělá ve zkušebně, ale ve studiu." Pro protřelého muzikanta Doksanského je ale na nahrávce živý feeling a dýchající analogový sound lepší volbou. "Bohužel jsme na všechno měli dost málo času. Mohli jsme ve studiu strávit jen týden, z toho první den jsme neudělali skoro nic, byli jsme limitovaní i finančně. Takže vždycky potom zpětně slyšíš, co se dalo udělat líp. Přesto jsme ale spokojeni," tvrdí svorně oba členové formace. O různých nezbytných lapáliích, jako je střádání koruny po koruně, shánění sponzorských peněz po kamarádech a spaní ve studiu na zemi by oba mohli vyprávět. "Lidi, co maj prachy, se na tebe vyserou," komentuje Lukáš možná drsně, ale pravdivě.
Takřka výhradní autorkou textů v Zabě je baskytaristka Jára. "Já bych měl třeba v hlavě spoustu myšlenek na text, ale už by pro mě bylo těžší hodit je na papír, nemám na to potřebnej klid. Jarce to sedí," vysvětluje Lukáš. "Vždycky, když je sama doma, sedne k nahrávce, otevře flašku a píše texty. Já si to potom od ní nechávám vysvětlovat, protože třeba něčemu nerozumím. Je to dobře, protože kdyby byly texty napsané polopaticky, není už v nich co hledat. To už potom nemáš důvod poslouchat to dál. Přitom to není úplně nepochopitelný, všechny písničky jsou vlastně o něčem," naráží dvojsmyslně na názvy většiny skladeb na albu (O životě, O smrti, O osudu...). Co se favorizované skladby na albu týče, shodují se bubeník i kytarista na titulní písni. Mimo jiné prý také proto, že byla natočena coby úplně poslední. Je těžké si nevšimnout, že naprostá většina proslavených skladeb vznikala, podle slov jejich stvořitelů, až nakonec. "Nejlepší věci vznikají hlavně nejrychleji. Což byl přesně případ Cernýho svědomí," dodává Doksanský. Druhým dechem diplomaticky přidává, že na albu není skladba, která by tam při zpětném pohledu nepatřila. "I když jsme si trochu znechutili Volný pád, protože se jí strašně dlouho nedařilo nahrát a nazpívat."
Muzikanti, kteří Zabu tvoří zamítli už v ranném stadiu vyjednávání s vydavatelskými firmami. "Myslíme, že to bude tak pro kapelu lepší. CD distribuujeme na koncertech. Už máme něco za sebou a chceme si věci dělat podle svýho. V týhle pozici vážně nemám chuť jednat s firmou. Mám s nima špatný zkušenosti a o opaku mě zatím nikdo nepřesvědčil." Lukáš Doksanský nicméně dodává, že by Zaba byla schopna kompromisu v případě, že by měl pro ně nějaký smysl. "Rozhodně bychom neunesli, kdyby nám někdo určoval, jak má být skladba dlouhá a jak mají znít bicí," směje se Jiří Starha. Tihle lidé se přece pohybují v hudebních vodách příliš dlouho na to, aby si nechali beztrestně omezovat tvůrčí svobodu. A to je to nejdůležitější.
Jan Martinek